Další šelmy

V naší přírodě se můžeme setkat i s dalšími šelmami:

Hranostaj

Na našem území je rozšířen téměř všude od nížin až po nejvyšší polohy. Většinou tato lasice dává přednost lesním okrajům, pasekám, křovinám či mezím. V zimě často přichází k lidským sídlům, můžete na něj narazit například ve stodole či v kůlně.

dáma s hranostajemHranostaj má přední nohy kratší než zadní – to proto, že neběhá, ale skáče. Rád také panáčkuje. Výborně šplhá po stromech, daleko doskočí a je také dobrý plavec. Jeho základní kořistí jsou hlodavci. Aktivní bývá hlavně za tmy, ale na klidných místech a v době výchovy mláďat je čilý i přes den. S příchodem podzimu vymění svůj hnědý letní kožíšek za bělostný zimní. A právě pro tento svůj kožich se hranostaj stal slavným. Králové, císařové, zkrátka vysoká šlechta, všichni nosili pláště z kožek hranostajů, jinak z hermelínu. Nesloužily jim však pro ohřátí: srst není příliš hustá ani zvlášť dlouhá, zato velmi hebká a bělostná. Hermelínový plášť se tak postupně stal symbolem moci.

Kolčava

kolčavaKolčava je naše nejmenší, ale zároveň nejhojnější šelma. Od hranostaje se liší především podstatně menší velikostí a zbarvením ocasu, který je pouze hnědý, bez černé skvrny na špičce. Své hnědé zbarvení si kolčava zachovává i v zimě. Způsob života je stejný jako u hranostaje. Žádný hlodavec si před nimi není jistý, vytáhnou ho i z nory. Jedna kolčava dokáže za rok zahubit 4-4,5 tisíce myší a hrabošů. Když se v blízkosti domu usadí kolčava, kočka může klidně odpočívat. V okolí lidských obydlí se však nevyskytuje často a do hospodářských stavení zaběhne jen v zimě.

Kuna lesní

kuna lesní

Převážně noční stromový savec, který výborně šplhá a skáče z větve na větev. Kuna lesní obývá lesy všude tam, kde je dostatek starých stromů s dutinami. Loví veverky, plchy, myšice a další hlodavce, ale i zajíce a ptáky – tedy prakticky všechno, co jí přijde do cesty. Kromě toho se živí i rostlinnou potravou, zejména lesními plody. Kuny mají také velmi rády med, a tak dlouho brousí kolem hnízda divokých včel, až se jim podaří jej ukořistit. Je to poměrně hojný druh. Od ostatních lasicovitých šelem poznáme kuny podle světlé náprsenky při jinak hnědém zbarvení. U kuny lesní je náprsenka obvykle nažloutlá, u kuny skalní bílá. Kuna skalní, jak už její druhové jméno napovídá, má ráda skalní terény a jeskyně.


Tchoř

tchořV Evropě žijí dva druhy tchořů, tchoř tmavý a tchoř stepní, který má světlejší zbarvení. Od jiných lasicovitých šelem odlišíme tchoře podle výrazné masky na hlavě. Aktivní je v noci, pohybuje se hlavně po zemi, ale dovede i šplhat a také dobře plave. Kdysi se tchoř považoval za úhlavního nepítele slepic a lidé ho hubili při každé příležitosti. Ve skutečnosti jsou jeho hlavní potravou, tak jako u většiny kunovitých, hlodavci. Za den dokáže tchoř ulovit 10-15 myší. Přestože je tchoř u nás celkem běžná šelma, v přírodě se dá spatřit málokdy. Nejspíš ho zjistíme podle stop nebo intenzivního zápachu. Sekretem řitních žláz značkuje teritorium a také ho vypouští při ohrožení. Díky schopnosti tchoře ulovit králíka lidé tyto drobné šelmy využívali a chovali. Tak vznikla zdomácnělá forma tchoře – fretka.


Jezevec

jezevecV hustém lese, někde v příkrém svahu kopce či ve stěně rokle můžeme najít velký otvor s pevně udupanými a ohlazenými okraji. Je to vchod do nory jezevce lesního, uznávaného mistra-stavitele podzemních chodeb. Dlouhé a složitě rozvětvené systémy nor a brlohů, které mohou sloužit celá desetiletí nebo i staletí, se označují jako jezevčí hrady. A jak takový hrad vzniká? Jezevec nejprve vyryje jednoduchou chodbu do hloubky 2-3 metrů, zakončenou hnízdní dutinou. Každý rok noru prohlubuje, rozšiřuje a proráží nové chodby. To se opakuje znovu a znovu, z pokolení na pokolení, desítky a snad i stovky let. Tam, kde žijí jezevci už dlouho, vznikají úplná podzemní města. Vede do nich až 50 vchodů a celková délka chodeb může mít přes 200 metrů. Jezevec je typický všežravec, živí se hmyzem a jeho larvami, měkkýši, červy, drobnými savci, ptačími mláďaty a vejcik žábami, nejrůznějšími zdechlinami, kořínky, semeny a plody rostlin. Jezevci žijí obvykle v páru.


Liška obecná

LiskaZvíře známé z mnoha pohádek. Má pověst chytrého a lstivého tvora. Ve skutečnosti je to její čich a dokonalý sluch, který jí pomáhá nejen větřit nebezpečí, ale i hledat potravu, zvlášť v zimě. V pohádkách a písničkách bývá hlavní kořistí lišky zajíc. Ve skutečnosti liška proti zaječímu masu nic nemá, ale dohonit zajíce nemůže. Jak by se také na svých krátkých nohách mohla pustit za takovým běžcem! Ve skutečnosti se liška bez zajíců dobře obejde a potravu si najde vždycky, ať už je to hmyz, hlodavci nebo různí ptáci. Požírá také zdechliny, čímž brání šíření nebezpečných chorob. Její život se odehrává zejména za soumraku a v noci. Přes den odpočívá, většinou skrytá někde v houští či ve svých různě hlubokých norách. Za slunečných dnů se ráda vyhřívá na slunci.


Kočka divoká

kočka divokáOd domácí kočky se odlišuje především robustnějším tělem, větší hlavou, kratší a huňatou oháňkou s černým koncem, menšími slechy, delší srstí a delšími hmatovými vousy. V Čechách a na Moravě žila celkem běžně ještě v 18. století, ale konce 19. století se již patrně nedožila. Kromě doby páření žije kočka divoká samotářsky. Den tráví ukrytá v dutinách stromů, ve skalních trhlinách nebo v opuštěných norách lišek či jezevců. Stejně jako ostatní kočkovité šelmy se ráda sluní. Přes den obvykle odpočívá, na lov vyráží v noci. Loví především drobné savce. Kočka divoká je velice vzácná šelma, žije skrytým způsobem života a její stopy lze jen velice těžko odlišit od stop kočky domácí. Z těchto důvodů si vědci nejsou jistí, zda se u nás kočka divoká ve volné přírodě vyskytuje. Na Slovensku však žije několik stovek jedinců.


Vydra

vydraVýborný plavec a potápěč, skvěle přizpůsobený pohybu pod vodou. Vydra má tělo ve tvaru torpéda, hladkou srst, plovací blány mezi prsty, silný ocas, který jí slouží jako kormidlo, a zvláštní kožní záklopky, uzavírající nosní a ušní otvory. Pod vodou se může vydra zdržet 3-4 minuty, na souší se cítí nesvá.

vydraJejí hlavní kořistí jsou ryby. Proto si na ni často stěžují rybáři – vydra prý jim nadělá velké škody. Kdysi se lidé rozhodli, že se proto vyder zbaví, a začali je hromadně vybíjet. Brzy se však zjistilo ,že vydry zmizely, ale ryb nepřibylo. I v tomto případě platí, že nejlepším ochráncem zdravého života v přírodě je právě šelma. Tím, že vychytá slabé, staré a nemocné ryby, brání šíření různých nákaz a parazitů, kterých je mezi rybami mnoho.


Psík mývalovitý

psík mývalovitýJeho původním domovem je Asie. Jak se dostal k nám? Protože je to zvíře s pěknou kožešinou, přišli lidé na nápad rozšířit jej také do jiných oblastí, a tedy i do Evropy. Psíci se tu však natolik rozmnožili, že začali ve velkém hubit drobnou lesní zvěř. Znamenají tedy ohrožení pro přírodní rovnováhu a myslivci je mohou lovit. Navzdory svému jménu neumí štěkat.


Norek americký

norek americkýNepůvodní severoamerický druh chovaný na evropských farmách kožešinové zvěře. Odtud unikl do volné přírody. V současné době osídlil většinu Čech a Moravy. Původním obyvatelem našich lesů byl norek evropský, který však ve střední Evropě zcela vymizel – člověk jej vyhubil v průběhu 19. století.


Šakal obecný

šakalDonedávna obýval území na severu Afriky a jihu Evropy, v současné době se však šíří i do severnějších oblastí, objevil se i na jižní Moravě. Šakal má podobný tvar těla jako vlk, ale velikostí je podobnější lišce. Také zbarvení srsti je podobné jako u vlka, převládá však rezavý nádech – však také staří Římané nazývali šakaly zlatými vlky. Šakali se živí vším, co najdou, chytí či ukradnou. Stejně jako vlci žijí i šakali věrně v páru po celý život a jsou i starostlivými rodiči.

Foto: Jaroslav Vogeltanz

Copyright © Hnuti DUHA Olomouc

design © Lukáš Patkaň
vytvořil Michal Kandr

-