Blesk - příběh medvěda
Všechno nějak voní nebo páchne těm, kdož mají dobrý čich. Blesk se učil rozlišovat čichem celý život a znal význam většiny pachů, s nimiž se v horách setkával. Jako kdyby k němu každá věc promlouvala vlastním hlasem. Jalovcové bobule, šípky, jahody, každý tento druh volal jemným sladkým hláskem: „Tady jsme – plody, plody!“ Hluboké borové lesy měly hlučný, daleko slyšitelný hlas: „Tady jsme my, sosny,“ ale když se Blesk dostal přímo mezi ně, slyšel tiché, sladké volání šišek: „Tady jsme my, borové šišky!“
Na podzim volaly hlasitě holubinky se širokým kloboukem: „Jsem pěkná, zdravá houba!“ A smrtelně jedovatá mochomůrka hlízovitá křičela: „Já jsem jedovatá muchomůrka. Nech mne na pokoji, nebo se otrávíš.“ A krásný zvonek okrouhlolistý na údolních svazích také prospěvoval písničku, právě tak křehkou, jako byla jeho tenká lodyha, a tak čistou, jako byla jeho jemná modř; ale Blesk ji ani nevnímal, protože o zvonek a ještě o milión podobných věcí neměl zájem. A tak každý živočich, každá rostlina a každý balvan i kámen na světě vyprávěli jeho nosu o sobě. Ale tomu člověk nemůže porozumět, protože vyměnil citlivý čich za právo žít ve městě.
Stovky pachů byly Bleskovi příjemné, tisíce dalších mu byly lhostejné, mnohé byly nepříjemné a některé ho skutečně dovedly rozzuřit. Častokrát si všiml, že vane-li západní vítr v době, kdy je na okraji kaňonu Sosnové říčky, cítí podivný nový pach. Někdy si ho vůbec nevšiml, jindy mu byl protivný. Ale nikdy se nesnažil vypátrat, odkud přichází. V jiných dnech k němu zanesl severní vítr z vysokého předělu nejhroznější zápach, který se nepodobal žádnému jinému pachu – a pak měl jen jednu touhu: dostat se z jeho dosahu.
Bleskovo mládí minulo a on teď začínal pociťovat bolesti v zadní tlapě, která byla tolikrát zraněna. Po studené noci nebo za deštivých dní nemohl se na tu nohu skoro postavit a jednou, když byl zas takto ochromený, přiletěl do údolí západní vítr a přinesl jeho nosu podivnou zprávu. Blesk ji neuměl přesně rozluštit, ale zdálo se, jako kdyby mu říkala: Pojď! A cosi v jeho nitru řeklo: Jdi! Vůně jídla přivábí hladového tvora, ale v přesyceném vyvolává odpor. Nevíme, proč to tak je, můžeme pochopit jen to, že každá touha pramení z nějaké tělesné potřeby. Blesk cítil, že ho přitahuje to, co v něm tak dlouho vyvolávalo odpor, a začal seloudat vzhůru horskou stezkou. Něco si přitom bručel a divoce se oháněl po větvích, které ho švihly do tváře. Podivná vůně zesílila. Vedla ho do míst, kde ještě nikdy nebyl – vzhůru přesypem bělostného písku na stejně zbarvenou plošinku, kde zurčela nezdravě vyhlížející voda a z jakési díry stoupala divná mlha. Blesk podezíravě zvedl nos – takový zvláštní pach! Pak vylezl na plošinku.
Před ním se plazil po písku had. Blesk ho rozdrtil ranou, při níž se zachvěly nedaleké stromy a jeden nepevně usazený balvan se skutálel dolů. Z prsou se mu vydralo zamručení, které zaburácelo údolím jako vzdálené zahřmění. Potom přistoupil k dýmající díře. Byla naplněna vodou, která zlehka vířila a z níž stoupala pára. Blesk strčil dovnitř tlapu a zjistil, že voda je docela teplá a příjemná. Vložil do ní obě zadní tlapy a kousek po kousku postupoval dál, až se voda začala na všech stranách tůňky vylovat. Nakonec ležel natažený v teplém, téměř horkém sirném zřídle. Napařoval se v zelenavé vodě a vítr mu nad hlavou rozfoukával závoje par. Ve Skalistých horách je spousta takových zřídel, ale v Bleskově revíru bylo náhodou jen tohle jediné. Ležel v něm přes hodinu a když pak ucítil, že toho má právě tak dost, vyhrabal se na břeh. Uvědomoval si, že se cítí neobyčejně dobře a svěží. Zadní tlapa už vůbec nebyla ztuhlá. Setřásl z huňatého kožichu vodu. Široká plošina, do níž se naplno opíralo slunce, ho zvala, aby se natáhl a usušil se na ní. Ale ještě předtím se vztyčil u nejbližšího stromu a udělal na něm značku, která nenechala nikoho na pochybách. Pravda, byla tam spousta značek jiných zvířat, která si léčila v sirném zřídle neduhy, ale co na tom? Od tohoto dne nesl strom nápis psaný blátem, chlupy a pachem, jaký uměl přečíst každý horský tvor: Mé lázně. Koukejte vypadnout! Podepsán: Blesk
Blesk ležel na břiše, dokud mu neoschl hřbet, potom se obrátil na široká záda, až mu pražící slunce vysušilo celý kožich. Uvědomil si, že se opravdu cítí náramně dobře. Jistě si neřekl: „Trápí mne nějaká nepříjemná choroba, které se říká revmatismus, a sirné lázně ji mohou vyléčit.“ Ale věděl: „Mívám hrozné bolesti. Když vlezu do téhle smradlavé tůňky, cítím se hned líp.“ A tak sem od té doby přicházel, kdykkoli se bolesti ozvaly, a vždycky se mu ulehčilo.
Erich Seton: Blesk. Povídky z divočiny. Překlad Miloš Zapletal. Nakladatelství Leprez, Praha 1998
