Josef Lada: O Červené karkulce
Jednoho dne běhal vlk Vrtinoha sem tam po lese zvaném Kozí brada, jako by hledal ztracenou pětikorunu. Zatím však měl, chudák, takový hlad, že mu v břiše kručelo jak v staré harmonice, a proto běhal, aby sehnal něco k snědku. Tu pojednou spatřil na lesní cestě děvčátko. Na kudrnaté hlavě mělo červený čepec a v ruce neslo velkou vyšívanou kabelu. „To je jistě Karkulka!“ zaradoval se Vrtinoha. „Ta jde jistě do Zvánovic gratulovat své babičce k svátku a v té tašce jistě nese plno všelijakých dobrot. To by bylo něco pro mne!“ A vlkovi se pomyšlením na ta dobrá jídla hned počaly v hubě sbíhat sliny. A také si umínil, že se všech těch dobrot musí zmocnit – ale ovšem tak, aby děvčátko nepoděsil. Proto se rozhodl, že se Karkulky nejdříve chytře vyptá, kde její babička bydlí, a pak že už to nějak nenápadně provede. Potom rychle Karkulce nadběhl, a jako by se nechumelilo – šel jí pěkně naproti.
„I má úcta – nazdar – dobré jitro!“ pozdravil vlk zdvořile. „Tak jak jde letos násobilka? Dobře – to se rozumí! To se jenom řekne: sedmkrát sedm je padesát jedna – a už píše pan učitel do notýsku jedničku! A copak dělá tvoje babička? Já tu hodnou paní moc dobře znám a jistě že se už na tebe a na všechny ty dobré věci těší jako malé dítě! Oč, že je to stará paní Babáčková, číslo osm za kostelem v Kozí ulici!“ Karkulka se tomu dala do smíchu. „Jéjej, to jste mockrát na omylu, milý strýčku vlku! Sedmkrát sedm je čtyřicet devět a naše babička se také nejmenuje Babáčková. Naše babička bydlí na samém konci vesnice a jmenuje se Pentličková. A teď už mě, strejdo, nezdržujte, protože já tuze spěchám, abych byla zase brzy doma. Přijel k nám zvukový biograf a dneska večer budou hrát ‚Strašidelnou noc v krabičce od sirek‘. Má úcta, poroučím se!“ Vlk zavrtěl radostně ohonem a potom spěchal lesem, aby zase Karkulku předběhl. Na okraji lesa, za domkem babičky Pentličkové, se usadil v hustém křoví a tam už nedočkavě očekával příchod Karkulky. Touhou se až celý třásl, ale taky strachy, že Karkulka ty dárky odnese zase domů. Viděl, že jsou dveře u chaloupky zavřené, a obával se, že snad babička Pentličková nebude doma. A proto se velmi zaradoval, když Karkulka zavřených dveří nic nedbala, ale klidně vlezla do světnice otevřeným oknem a brzy zase vylezla odtamtud s prázdnou taškou. „Sláva – to je dobré“ zaradoval se Vrtinoha, a jen Karkulka opět v lese zmizela, už vyrazil z křoví a velikými skoky spěchal k chaloupce. A sotva skočil oknem do světnice, hned se začal nedočkavě rozhlížet, kde jsou uloženy ty dobroty, ale když je spatřil, zatvářil se hodně zklamaně: „Hm – jen koláče a po pečeních ani památky! A koláče jsou ještě z té nejčernější mouky, polepené papírem a tak připálené, že jsou tvrdé jako kámen! Že se nestydí tohle posílat staré paní, která nemá zuby a žaludek má choulostivý jako ptáček. Ale hlad je hlad a co jiného dělat, než se pustit do toho, co jest!“ Ale s jídlem to šlo tuze špatně. Ačkoliv měl Vrtinoha zuby ostré jako jehly, přece si z koláče ukousl jen s největší námahou a sousto mu chrastilo v zubech jako kamínky. A jen spolkl první sousto, už koláčem bacil zpátky na stůl. Pak se chytil za břicho a kroutil sebou jak žížala. „Pardyje ryzec – to je jídlo pro starého čerta, a ne pro nemocnou babičku! To je horší nežli střepiny, a jestli to hned něčím dobrým nezapiji, tak mě to opravdu strhá! Ještě štěstí že Karkulka přinesla taky láhev vína!“ Sotva se však z láhve napil, počal skákat ještě víc. Vrtěl sebou, po zemi se válel a chvílemi vyskakoval skoro do stropu. A tu skočila oknem do světnice kmotra liška.
„Copak to tu, kmotře, vyvádíte? Vidím vás tu až tamhle z Kozího vrchu – a jářku – snad jste nesnědl kus z téhle desky a nenapil se z téhle láhve? – Že jo? – Prokrýlepána, kmotře, to jste neměl dělat! To jsou, kmotře, gramofonové desky a v té láhvi je nějaké ostré mazání, mazání, kmotříčku proti revmatismu! Ale pít se to nesmí!“
„Pardyje ryzec, to jsou teď na světě švindle!“ rozkřikl se Vrtinoha. „Ba – to máte, kmotře, pravdu! Dříve takovéhle krámy Karkulky nenosily! Ale přinášely svým babičkám jen samé chutné dobré věci k jídlu; a teď rychle vypijte džbánek vody, aby vás ty střepy v žaludku nepíchaly!“ A když se vlk napil a trochu se uklidnil, tak mu kmotra liška ukázala, co vlastně Karkulka babičce přinesla. Postavila na stůl babiččin gramofon, natáhla jej, na kotouč položila jeden z těch připálených koláčů a pak gramofon spustila. Chvíli to v něm chrastilo a potom začal zpívat: „Koupím ti párek... poštovních holubů...“. A kmotr vlk na ten div broulil, div si oči nevyvrátil. Nastražil pozorně uši – co bude dál – ale vtom zachrastil někdo klíčem přede dveřmi. Kmotra liška ihned mžikem jedním skokem byla v otevřeném okně, ale kmotru vlkovi se jaksi ještě nechtělo. „Počkejte tu ještě, paní kmotra!“ volal rozčileně za kmotrou liškou. „Až nám ta bednička přinese ty holuby!“ V tom však uviděl ke svému zděšení, že se Karkulka vrátila a leze oknem do světničky. Nevěděl hned, co má dělat, a z leknutí zůstal stát rozpačitě uprostřed světnice. Karkulka se vlka lekla, ale přestala se brzy bát, když poznala, že je to ten strýček vlk, kterého potkala na lesní cestě. Trochu se tomu pozasmála, potom však vyndala z tašky velikánskou placku a podala ji vlkovi: „Tady máte, strýčku vlku! To je lepší nežli ta tvrdá gramofonová deska a vy to snězte na babiččino zdraví, protože má dneska svátek! A už se také odtud sypte, protože babička už na dvorečku chrastí klíčem!“ A vlk, celý šťastný, popadl placku, srdečně Karkulce poděkoval a pak jedním skokem zmizel oknem z chaloupky.
