Rozhovor s medvědem
Na Slovensku se prý přemnožili medvědi, pojišťovny nás varují, že „jsou tam všude". Náš spolupracovník Miroslav Kutal se vydal přímo do jámy lvové - do Západních Tater. Bez jakékoliv zbraně, jen s celtou, hrstkou jídla a plynovým vařičem. V divokých horách strávil sedm dnů - a přežil bez zranění. Jaké jsou pohledy medvědů na lidské počínání, zjistil v nevšedním rozhovoru s obávaným zabijákem.
Mohl byste našim čtenářům prozradit, kdo jste, odkud pocházíte a čím se zabýváte?
Lidé mě pojmenovali medvěd hnědý, v mezinárodní řeči Ursus arctos. Tady na Slovensku mi taky říkají maco. Pocházím přímo odsud, generace mých předků tu žijí po tisíce let. Tatry jsou jediným místem na Slovensku, kde nás člověk nikdy zcela nevyhubil. Naši příbuzní se ale vyskytují skoro v celé Eurasii až po Kamčatku, a taky v Severní Americe. Momentálně se zabývám sběrem borůvek a malin. Sezóna vrcholí a je jich tu opravdu hodně.
To nezní moc přesvědčivě. Jste největší evropská šelma, opravdu se pro vás v horách nenajde něco výživnějšího?
Těžko. Těch sladkých bobulí tu rostou tisíce hektarů a jsou dostupné bez jakékoli námahy, stačí hlavu zabořit do borůvčí. Borůvky žeru i s listím. Kdybych teď ztrácel čas a energii běháním za jeleny, nemusel bych nabrat dost zásob na zimu.
Chcete říct, že vůbec nelovíte?
Největší zvíře, které jsem za život ulovil, byl malý zajíček, na kterého jsem náhodou narazil při vyhrabávání vosího hnízda. Možná to nezní zrovna hrdinsky, ale mnohem raději si pochutnám na různých zdechlinách, které najdu v lese po tuhé zimě nebo které zbudou po řádově lepších lovcích, než jsem já - třeba po vlcích nebo rysech. (Trhaně zabručí způsobem podobným smíchu.) Ze srny, kterou uloví, sežere rys první den sotva jednu kýtu. Zahrabe si ji jen lehce do listí nebo sněhu a věří, že nikdo nezjistí, co se tam ukrývá... asi se nikdy nepoučí. Krkavci to možná z výšky nepoznají, ale my máme ze všech šelem nejlepší čich.
Dobrá, ale není vzácností, že se také chodíte krmit odpadky do vesnic a hotelů, a strašíte tak místní obyvatele a turisty...
To máte tak, kdybyste třeba stavěl brloh, tedy dům, a nechával si kameny nebo cihly, které zrovna nepotřebujete, před plotem volně přístupné, divil byste se, že vám je někdo do týdne ukradne? My nechceme působit problémy, ale vůně hnijících pochoutek je pro nás neodolatelná, i když je les plný zralých plodů. Je to i celkem logické a nechápu, proč se tomu lidé tak diví? Vždyť zájem každého tvora - možná to platí i o vás lidech - je uživit se s co nejmenší námahou. Když lidi nabízejí, tak bereme. Řídíme se jenom svým instinktem.
Reakce lidí na toto vaše chování ovšem někdy bývají až hysterické...
To ano, stává se dokonce, že medvědi jsou bez výstrahy zabiti! To je snad i z vašeho lidského pohledu těžko pochopitelné. Ostatní medvědi se z toho přece nedozvědí, co se vlastně stalo, a dokud budou vesnice pod horami poskytovat snadné „odpadkové občerstvení", budou další a další medvědi v pokušení toho využít. A takové chování - jak jsem z vaší otázky pochopil - lidé berou jako problém.
V některých zemích tyto potíže řeší ukládáním biologického odpadu do medvěduvzdorných kontejnerů nebo popelnice zavírají do garáží. Setkal jste se tím někdy v Tatrách?
To by mohlo být dobré řešení, ale osobně jsem se tím ještě nesetkal. Možná to někde zkoušeli, ale pokud vím, zatím se konflikty řeší spíš odstřelem než prevencí.
Na Slovensku je váš druh docela známá mediální postava. Liptovský tisk nedávno otvíral svou titulní stránku příběhem o houbaři, který se před vámi schoval na strom a nic se mu nestalo. Jak se vám daří dosahovat takové popularity?
Abych řekl pravdu, nemám z tohoto typu popularity příliš radost. Když se objevíme ve zprávách, téměř vždy to vypadá, že jsme zákeřní zabijáci. Tak tomu ale není. Z pochopitelných důvodů není dán prostor druhé straně (tedy nám), a většinou ani lidem, kteří o našem životě ví trochu víc než jen to, že můžeme být nebezpeční.
Jaký je tedy skutečný vztah medvědů k lidem?
My nepovažujeme člověka za svou potravu. Kdyby tomu tak bylo, denně by se z lesů ztrácely desítky lidí. Smířili jsme se s tím, že lidé osídlili prakticky všechny nížinaté oblasti podél velkých řek, ale aspoň v horách bychom rádi měli klid. Většinou se lidé drží cest, různých chodníčků a podobně. Ale teď, když rostou houby, stává se také, že od východu do západu slunce doslova v rojnicích prolézají každým křovím. Opravdu někdy nevíme, kam se uchýlit. Pak se není čemu divit, že někomu z nás trochu ujedou nervy. Asi byste byl taky dost nevrlý, kdyby vám doma, když chcete spát, rámusil nějaký cizinec. Když dojde na jakýkoli vážnější konflikt člověka s medvědem, 
považuje se člověk za nevinnou oběť vydanou napospas náhlé zlovůli medvěda, a pokud přitom medvěda zastřelí, berou to lidé jako opodstatněnou obranu. To mi ale nepřijde fér.
Není problém také v tom, že je váš druh přemnožený?
Myslím si, že je přemnožený jiný druh, ne medvěd (přestože mají medvědi slabě vyvinuté mimické svaly, zdá se, že se huňáč pousmál). My nemáme přesnou „evidenci obyvatel", abychom tohle mohli posoudit. A tu nemají dokonce ani autoři výroku o našich počtech na Slovensku.
Několik medvědů žije i v Česku. Pro někoho je to až příliš kulturní krajina, kde medvědi nemohou nalézt vhodný prostor k životu. Neměli by medvědi přece jen trochu lépe vybírat, kde se usídlí?
Pro mě také není příliš pochopitelné, že jistý druh původem z Afriky osidluje nejsevernější oblasti Sibiře nebo Kanady. Ale protože nemám lidské myšlení, nechám lidi, ať si sami zváží, kde všude se chtějí usídlit a jaké to bude mít důsledky. Pokud vím, medvědi v Česku žijí zatím jen v Beskydech, což je pohoří srovnatelné třeba se slovenskou Polanou. Tam žije medvědů zhruba desetkrát více. Takže si myslím, že území, která dnes medvědi osidlují, a počet medvědů v nich vcelku odpovídá tomu, kolik medvědů se tam dokáže uživit a najít úkryt.
Děkuji za rozhovor a přeji příjemný a ničím nerušený zbytek pastvy.
autor: MIROSLAV KUTAL
