O rysím jídelníčku
Ve dne se rád vyhřívám na slunci, lovím hlavně v noci. Člověka nikdy nenapadám, mou kořistí bývá nejčastěji srnčí zvěř, občas lovím také muflony, selata divokých prasat a menší savce, jako jsou králíci. Občas můžu ulovit i lišku, nepohrdnu však ani myší. Jak tomu bývá u šelem, kořistí se stávají slabí, nemocní a hůře smyslově vybavení jedinci.
Zatímco vlci testují vytrvalost zvěře, my rysi zkoušíme její ostražitost. Svou kořist pozoruji z vyvýšeného místa, poté se připlížím blíž, překvapím ji a pronásleduji. Dlouho to ale nevydržím. Když se mi nepodaří kořist dostihnout na vzdálenost 20-50 metrů, nechám ji být. To, že číhám na kořist na stromě, odkud jí skáči za krk, je pouze pověra.
Za rok dokáži ulovit asi 50‒70 kusů spárkaté zvěře. Svou přirozenou kořist však zcela nevyhubím nikdy. Pokud se mi podaří ulovit větší kořist, kterou nesním najednou, tak se k ní pravidelně vracím, ale musím ji schovat před dalšími dravci, takže ji často překryji trávou, listím nebo sněhem, výjimečně ji vytáhnu na strom. Na rozdíl od vlků nejsem schopen překousnout silné kosti. Pokud nejsem při lovu úspěšný, vydržím hladovět i několik dní. Zdechliny nemám rád, většinou konzumuji pouze čerstvou kořist, kterou jsem si sám ulovil.
Tvůj přítel rys
Další kapitoly:
Rys za naším plotem
Na stopě rysa
Zajímavosti ze světa rysů
Fotografie: Karel Brož
