O vlčím jídelníčku
Jsem lovec a ve smečce trávím dlouhé hodiny sháněním potravy, kdy za den dokáži uběhnout až 70 kilometrů, v zimě pak 20 až 30 kilometrů. Nejraději lovím jeleny a divoká prasata, v menší míře také srnce, drobné hlodavce, lišky, toulavé psy a příležitostně i ovce, které nejsou dostatečně zabezpečeny. Bohužel zprávy o mnou napáchaných škodách se většinou přehánějí, daleko častěji bývají viníky bratři psi. Přitom lov před jediným pasteveckým psem, my vlci raději vzdáváme, nechceme riskovat zranění. Rád si také zpestřím jídelníček lesními plody a nepohrdnu ani mršinou.
Při lovu bývám velmi obezřetný a dlouho svoji kořist testuji. Nemohu riskovat jakékoli poranění, to by pro mě mohlo znamenat život ohrožující handicap. Pouze 10‒49 % mých útoků končí úspěchem, proto se mou kořistí nejčastější stávají zvířata slabá, mladá (nebo naopak příliš stará), nemocná nebo hůře smyslově vybavená. Neznamená to ale, že nejsem schopen ulovit silnou nebo zdravou kořist.
Jako lesní doktor, tím, že lovím velké býložravce, bráním jejich přemnožení a následně i ničení lesa (srnky a jeleni přeci rádi okusují mladé stromky). Myslím, že přírodě by velmi prospělo, kdyby nás bylo více.
Tvůj přítel vlk
Další kapitoly:
Fotografie: Karel Brož, Jaroslav Vogeltanz