Vlk
Ahoj,
jmenuji se vlk obecný, jsem největší psovitou šelmou. Mezi mé příbuzné patří liška, kojot a šakal. Původně jsem obýval celou severní polokouli, ale člověk mě na většině míst vyhubil.
Má srst je nejčastěji v odstínech šedé, ale mám i černé nebo bíle bratry a sestry. Můj kožíšek je hustý a chrání mě před mrazem. Při pravidelném jídelníčku si udržuji váhu okolo 35 až 45 kilogramů, což na mou výšku 66 až 81 centimetrů snad není moc. V porovnání s člověkem mám milionkrát lepší čich a dokážu kořist zvětřit na několik kilometrů. Na druhou stranu, Vy lidé, máte ostřejší vidění, ale já zase vidím lépe v noci a dokáži zachytit i nepatrný pohyb stínu. Mám 42 zubů stejně jako bratr pes, avšak já dokážu rozkousat na rozdíl od něj i velikou kost. Dožívám se 12 až 15 let.
Za potravou se vydávám hlavně v noci a to i na velké vzdálenosti. Když je třeba, dokáži běžet až 60 kilometrů za hodinu, tedy rychleji než kůň, ale gepardovi, který si to uhání až 100 kilometrů za hodinu, nestíhám. Má stopa je velice podobná psí a poznat ji je těžké (více kapitola na stopě).
Co bych Ti tak o sobě ještě řekl? Když už jsme u podobnosti se psem, tak mě lidé často zaměňují s německým ovčákem. Prosím, nepleť si nás, já mám přeci kratší uši, mohutnější hlavu a šikmo posazené oči. Navíc můj ocas je svěšený dolů, nerad se předvádím, jako mají ve zvyku psi.
Kdysi v Československu se můj druh zkřížil právě s německým ovčákem a vzniklo oblíbené plemeno československý vlčák.
♥
Snad Ti tento úvod o mě stačí, podrobnější nalezneš zde. Doufám, že se staneme přáteli, i když jste si na mou přítomnost v České republice již odvykli. Omlouvám se, že občas ulovím nezabezpečenou ovci, někdy mě přepadne veliký hlad. Prosím o toleranci a pochopení, už tak mám starosti s dnešní zástavbou a pytláky. Pokud mi chceš pomoci s návratem a přežitím ve vaší vlasti přečti si také kapitolu: Jak pomáhat.
Tvůj přítel vlk
Další kapitoly:
Fotografie: Karel Brož, Jaroslav Vogeltanz
